If you’re going to San Francisco

Představte si to – Američani umějí i hromadnou dopravu! Dá jim to sice docela zabrat, ale když člověk zrovna jede tím správným směrem, dá se v zásadě i používat. O minulém víkendu se Žižkovák vypravil konečně do centra San Franciska a rozhodl se otestovat, jak se žije poblíž zálivu bez auta. Tedy aspoň od okamžiku, kdy dojel autem na vlakové nádraží v San Jose, což mu trvalo jenom nějakou čtvrt hodinu. Tam auto odložil za 4 dolary na parkoviště, za dalších 17 dolarů si koupil zpáteční lístek, a sebe pak naložil do horního patra docela luxusního vláčku. Říká se mu CalTrain a v podstatě jezdí jenom ze San Jose do San Franciska. Vevnitř vypadá jako podobně náš City Elephant. Akorát ho tahá dieselová lokomotiva – ale nebojte se, elektrifikace je v příštích tak patnácti letech určitě v plánu, Američani jsou docela pokrokoví.

Santa Clara, Mountain View, Palo Alto, Redwood City, San Mateo… San Francisco. Půl druhé hodiny trvající cesta vláčkem uběhla celkem rychle, a pak se Žižkovák ocitl na Čtvrté ulici. Což není přímo v centru San Francisca, ale poblíž. A navíc v oblasti, kterou za svých předchozích návštěv tomto městě ještě vůbec neprozkoumal. Tož se, pln objevitelského elánu, pustil do toho. Cíl první: dojít na Powell Station na Market Street, což je jedna z hlavních tepen. S hodobožovou mapkou, kterou dostal před odjezdem od kamarádů, celkem snadný úkol. Cestou se prošel kolem muzea moderního umění, jehož návštěvu se ale rozhodl odložit na později. Na dobu, až ho zas popadne jeho intelektuální období, aby se, rozjímaje na skulpturami vzhledu značně amorfního a ryze abstraktního a zdmi pocákanými náhodnými výrony barev, mohl pak nad stránkami svého blogu chlubiti, že viděl díla současných generací, tedy ani jím (to ale netřeba zdůrazňovat) nepochopená, avšak dozajista v daleké budoucnosti náležitě doceněná. O, pardon, nechal jsem se unést.

Naproti muzeu potom Žižkovák zapadl do maličké zahrady Yerba Buena, která mu doslova vyrazila dech. Směle se může srovnávat se zahradami pařížskými – rafinovaně tekoucí voda, vodopád, za který se dá schovat (to člověk určitě docení především v parných dnech), výhledy na okolní mrakodrapy a průhled na sousední kostel, a to všechno do sebe krásně zapadalo. I tu čajovnu nahoře asi časem Žižkovák navštíví, byť cena čaje se zde rovná docela slušnému obědu.

Co do denních plánů naopak moc nezapadalo, byla fronta na jízdenky na Cable Car na stanici Powell. A na jednodenní jízdenky vůbec. V tomto směru mají Kaliforňané ještě trochu rezervy. Jízdenky na jednotlivé jízdy se dají koupit celkem snadno v desítkách automatů ve stanicích, stejně jako měsíční předplatné, ale jednodenní jízdenku prodávají jenom speciální stánky. Anebo – supermarkety. Což naštěstí Žižkovák věděl dopředu, takže si došel do pár minut vzdáleného Wallgreens, u místního stolku s parfémy (asi parfémy málo vynášejí) si koupil jízdenku a mohl nastoupit… Na trolejbus. Pěkný, historický, po kolejích jezdící a hlavně hordami turistů dosud neobjevený. Pravda, Cable Car to není, ale zase si tam člověk může v klidu sednout a kochat se za okny ubíhajícím městem.

To byl tedy cíl druhý. Třetím cílem byla Chinatown. Žižkovák nemůže být v San Francisku a nenavštívit tento skvost, speciálně v čase oběda. Nicméně nebylo kam spěchat, cestou se Žižkovák svezl jednou ze tří linek Cable Caru (California Line, o které se říká, že je nejméně scénická, zato je ovšem také nejméně turistická), prošel se po finančním distriktu, dostal několik letáčků o Falung Kungu, viděl, jak se Číňané baví v místním parčíku, a nakonec zapadl do vietnamské restaurace na oblíbenou polívku Pho.

Cíl čtvrtý: Coit Tower. San Francisco je město mnoha kopců, ale jeden z nejvyšších se navíc pyšní pěknou vyhlídkovou věží, kterou Žižkovák nemohl ponechat bez povšimnutí. Takže se vydrápal na svůj asi patnáctý kopec tohoto dne, poté ještě na vrchol věže, a pak se chvíli kochal výhledem. Bylo sice zrovna trošku pod mrakem a výška nebyla úplně srovnatelná s Empire State Building, ale i tak stál výhled za to. Po sestupu dolů Žižkovák zatoužil po kávě. Jako na zavolanou se ocitl v Malé Itálii, tedy v poměrně velké italské čtvrti, kde se to kavárničkami jen hemžilo. A když pak zatoužil po ještě větším klidu a pohodlnějším křesílku, do cesty se mu postavilo proslavené knihkupectví City Lights, spojené se jmény jako Lawrence Ferlinghetti či Allen Ginsberg. Dobrá, přehlédneme na chvíli marxisticko-leninské vitrínky v suterénu a pokladního, co by se dobře vyjímal na jakémkoliv komunistickém plakátu, a soustředíme se spíše na koutek poezie v patře prvním s pohodlnými, útulně rozvrzanými křesílky a zasněnými intelektuálkami.

Ale zpět ven, opět do ruchu velkoměsta. Zbývá nám návštěva Lombard Street (údajně nejkřivější ulice na světě, která je z nějakých důvodů především atrakcí motoristů, k nesmírné radosti „místních“), projížďka nejlepší linkou Cable Car (po pouhém třičtvrtěhodinovém stání ve frontě!), cesta metrem na nádraží a odjezd expresním vlakem zpět do San Jose. Cesta tímto spojem trvá pouhou hodinu. Na parkovišti pak vyzvednout japonské vozítko (se zapomenutou GPS na přístrojové desce, která naštěstí nikoho nenalákala k rozbití okna), a zpět poslední čtvrthodina jízdy do místa pobytu.

A tak až večer nastal okamžik klidu, kdy si Žižkovák s překvapením uvědomil, že se zamiloval. A opět… do města. San Francisco sice nenabízí tolik atrakcí jako Paříž, není tak staré jako Praha, ani tak exotické jako Istanbul, ale má něco… jak to definovat… Inu, má své specifické kouzlo. Teď už jenom vymyslet, jak se přestěhovat blíž. I když spojení CalTrainem není špatné, a člověk si tím ušetří starosti s hledáním parkování ve městě a hlavně řízení – jak praví místní průvodce z edice NFT (Not for Tourists): „Některé křižovatky jsou natolik šílené, že se vznesete do vzduchu dříve, než do nich uvidíte.“ Ale projet si Lombard Street je asi povinnost. Tak zas příště, San Francisko. A se slovy populární písničky v titulku: „Pokud se chystáte do San Franciska, mějte se na pozoru. Abyste se ještě chtěli vrátit…“