Skip to content

Kam ten spěch?

16 ledna, 2012

Když přijedete do Ameriky pracovně, zamíříte k nejbližší pamětihodnosti, nebo na úřad? Já myslel, že je lepší, dle doporučení zaměstnavatele, zvolit druhou variantu. Ukázalo se ovšem, že jsem se mýlil. Poučení číslo jedna – po příletu do Ameriky není moc kam spěchat. Vyrazil jsem zařizovat důležité věci, především potřebuji Social Security Number (SSN), což je taková místní obdoba rodného čísla. Bez SSN totiž nejste nic. Nemůžete si:

  • zařídit řidičák, který byste měli mít do deseti dnů po příjezdu,
  • pracovat – což vlastně můžete, akorát vám nemůže nikdo posílat výplatu, tedy je to lehce nepraktické,
  • zařídit kreditku, účet v některých bankách, bydlení…
  • mít zdravotní pojištění,
  • a spoustu dalších věcí, které jsem zapomněl.

Takže jsem dorazil, v doprovodu kámoše, na odbor, kde tahle čísla přidělují. Tam jsem si vystál frontu mezi lidma, co chodili žádat o různé příspěvky na invalidního pradědečka nebo snad i plyšáka (vážně, viděl jsem tam jednu holku strkat plyšáka do okýnka!). No, je to v podstatě naše sociální správa, tak co člověk může čekat. Když jsem se dostal na řadu já, předložil jsem všechny potřebné dokumenty, načež mi bylo sděleno, že jsem přišel moc brzo! Údajně trvá deset dnů, než se data o mém příletu zaevidují v té správné databázi. A do té doby pro mě sociální odbor nehne ani prstem, protože nevědí, jestli jsem tady legálně (razítko v pasu jim asi nestačí) a v podstatě ani nevědí, jestli tady vůbec jsem a jestli jsem to já. Hlavně to prosím neříkejte případným teroristům… Na argument, že to číslo potřebuju třeba na řidičák, se mi dostalo lakonické odpovědi: „Budete to muset nějak přežít.“ Číslo vám nedáme, protože jste tady moc brzo, a řidičák vám nedáme, protože ještě nemáte číslo, ale až ho budete mít, bude už zas pozdě. Doufám, že mě tu mezitím nezastřelí. Nakonec jsem si vyžebral alespoň papír, na kterém jsem měl černé na bílém, že jsem v procesu, a že klidně můžu i začít pracovat. Pak už k okýnku nastoupila další maminka s pěti dětmi…

Tak jsem si šel radši obstarat místní telefonní číslo, což by mělo být snadnější. A asi by i bylo, kdybych byl ochoten AT&T podepsat smlouvu na dva roky. Překvapivě se mi ale do toho den po příletu příliš nechtělo. Zato se mi chtělo mít nejen telefonního, ale i datového tarifu. Když má člověk chytrý telefon a je v neznámém prostředí, nechce si z něj přeci dobrovolně udělat telefon hloupý. Když se vám pak třeba rozpadne na dálnici auto, tak si dokážete v telefonu najit nejbližší servis – popřípadě, v závislosti na závažnosti, nejbližší hospodu.

Můj požadavek na předplacený datový tarif překvapivě způsobil v domečku, v němž sídlí pobočka AT&T, docela značné pozdvižení. Zřízenec si vzal můj androidí telefon, odnesl ho někam dozadu, a pak ho vrátil s hláškou, že „na tom mi data nepůjdou“. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že „na tom data vždycky šly“, ale trval jsem na svém. Tož, že mi zavolá manažera. Po asi 15 minutách se vrátil bez manažera, ale s tím, že mi ten datovej tarif aktivuje, já si ho zaplatím, a když to nebude chodit, je to můj problém. Nevida žádné jiné alternativy, kývnul jsem na to. Zřízenec tedy vzal můj telefon, vyndal českou SIMku, zandal tam jejich, a pak na telefon nevěřícně koukal. Pětkrát ho restartoval, otočil tam a zpátky, a nakonec s tím skoro začal mlátit o pokladnu, než se mi podařilo si vyžádat telefon zpátky a podívat se, co vidí. Viděl, že nevidí nic, tedy hlavně žádný signál. Pak tedy odkráčel dozadu, já mezitím telefon otevřel, otočil jsem tu SIMku, kterou tam bůhví proč dal opačně (on je tam sice symbol, ale ne každej ho pochopí, že), a už to jelo. Akorát bez dat. Pak se vrátil zřízenec s novou SIMkou a divil se, že to začalo zázračně fungovat. Následovala další zábavná vložka, kdy se snažil zprovoznit data, aby mi pak telefon opět vrátil, a já si je mohl rozchodit sám. Což se mi taky povedlo (i když akorát v pomalém EDGE, ale i to je použitelné). Celá záležitost získání telefonu tedy stála dvě hodiny času, asi 60 dolarů, a pravděpodobně duševní zdraví jednoho zaměstnance AT&T. Zlatá sociální správa.

Do pobočky banky jsem se tedy připlížil už značně opatrně v obavách, co se bude dít tam. Ale založení účtu v bance kupodivu šlo docela rychle a snadno. Ani jim nevadilo, že nemám SSN, což by měli vyžadovat. Tady aspoň chápou základní princip, totiž, že když jim chci dát peníze, neměli by mi dělat moc velké problémy. A dostal jsem spoustu materiálů ke čtení, pro jistotu převážně španělsky. Asi nenašli nic bližšího češtině.

A tak mi ještě večer zbyl čas na krátkou návštěvu mého nového pracovního místa. Lokaci má hezkou, výhled z okna taky a v 18 stupních, co byly venku, jsem si připadal spíš, jako když jdu na pláž. Což je taky moje doporučení, kdyby se někdo chystal do Ameriky pracovně. Zajeďte si první den na pláž, zrekreujte se, a vůbec si užívejte pohody, protože než místní byrokracie pochopí, že tu jste a umožní vám pracovat, máte spoustu času.

Comments are closed.