Skip to content

Přílet

Leden 13, 2012

Hned zpočátku jsem nezvládl vystupování. Byl jsem vzadu, u okýnka, měl jsem pár tašek z duty free obchodů (alkohol, pochopitelně), a tak jsem do fronty na imigraci dorazil skoro poslední. Což vedlo ke skoro dvouhodinovému zdržení. Zavazadla na mě už dávno čekala, kupodivu nepoškozená, akorát pak nějaká zřízenkyně, původně asi uklizečka, píchala do mého celofánem obaleného batohu v obavě, že tam asi vezu ovoce, což je hrdelní zločin. Trochu jsem doufal, že mě donutí to rozbalit a budu jí moci prezentovat svoje smradlavé Hanwagy (boty na hory), ale nakonec k tomu nedošlo. Asi mi to přečetla na tváři.

Tak jsem někde popadl vozík a jal se sledovat šipky Rental cars a Air-train. Air-train je takový hezký jednokolejný automatizovaný vláček, který spojuje různé části letiště. Nakonec jsem do něj s vozíkem i nastoupil. Po pravdě řečeno nevím, jestli se do něj má nastupovat s vozíkem, byl jsem tam určitě s ním jediný, ale měl jsem toho hodně a žádné zábrany tam nebyly. Co ale vím, je to, že se chvíli po odjezdu z druhé stanice vlak se zaškubáním prudce zastavil, až lidi skoro padali, což asi podle plánu úplně nebylo. Ale cestující zůstali úplně v klidu a čekali, až to někdo opraví. Tohle je zjevně země, kde všechno funguje, takže takovýhle skutečnosti, jako že ten vlak by tam mohl třeba hodinu jen tak stát, jsou tak mimo reality všech lidí kolem, že je vůbec neberou v úvahu. Tak jsem tam taky stál, se svým vozíkem, a čekal. Už se domestikuju. Po chvíli jsem se šel podívat na jednu stranu z okna – byl tam hezký výhled na křižovatku asi 20 metrů pod námi, ale jinak nic. Tož jsem si mentálně poznamenal, že dveřmi na této straně nouzově unikat nebudu. Po 15 minutách už to někomu přišlo divný a z nouzového telefonu zavolal o pomoc. Přišla lakonická odpověď (z reproduktorů na celý vlak): „Technik už je na cestě.“ Tak jsme zas čekali dál. Klid trochu narušilo až to, když zezadu přijížděl druhý vlak. Už jsem začal přemejšlet, jaká to bude ironie, přeletět 9.500 km letadlem, a pak spadnout 20 m v nabouraném air-trainu, ale druhý vláček nakonec zastavil. A nejen to, vylezl z něj technik, obešel náš vlak po chodníčku na straně, kde nebyla ta křižovatka, něco udělal a náš vlak se zase rozjel. „Funguje!“ chtělo se vykřiknout filozofovi ve mně.

Pak jsem svůj vozík slavnostně dotlačil před zřízence společnosti Dollar (ten název zřejmě znamená: chceme vaše dolary, jak vyplyne vzápětí), u které jsem měl zarezervované auto. Tady si dovolím malou odbočku. Firma, co mě tu zaměstnává, nakonec usoudila, že než mi posílat někoho naproti (nemohl by pracovat, bylo teprv devět večer), je lepší rovnou mi zarezervovat auto na letišti, poslat adresu cíle a věřit, že to nějak dopadne. Dopadlo to tak, že zřízenec společnosti Dollar mi půl hodiny vysvětloval, jaký všechny pojištění a služby potřebuju kromě auta. Obchodník ve mně už dávno spal, takže to bylo na řidiči, který moc smlouvat neumí, a taky už se mu dost klížily oči. Takže jsem se vyhnul asi jenom dvěma položkám a upgrade na vyšší třídu auta, a cena auta na dva týdny se tak dostala na krásných 950 dolarů. Včetně GPSky, která sama dělala kolem 200, tedy víc než auto. Pokud jde o auto, šlo o relativně nový Chevrolet Aveo, třída Economy, ale v Evropě by to asi byl rodinný model. Nastavil jsem tedy cíl do GPSky a slavně vyrazil do kalifornské noci.

Po asi 200 m jsem sjel z cesty poprvé – a GPSka se nestačila divit. Já pak taky ne, hlavně provozu o půl jedenácté a tomu, jak se na 4proudé dálnici nedokážu dostávat včas do pruhů, do kterých potřebuju. Sváteční řidič, neznámé auto, tma jak v pytli, nezvyklé značky a zmatená GPSka… Škoda, že ten chlapík nenabízel pojištění na blbost, to bych si koupil určitě.

Ale nakonec po necelé hodině jsem do cíle dojel, bez odření auta či sebe. A tak ten dlouhý den, který začal v osm v Praze (spíš dřív, protože jsem moc nespal), skončil večerkou po osmé u známého a kolegy z firmy…

No comments yet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *