Skip to content

Umění, příroda, industriál

Únor 20, 2012

Jsem zvědav, kdo uhodne, co se tu změnilo? Můžete si připsat jeden bod za správnou odpověď.

Impresionistický koutek

Když už tedy máte i auto i řidičák (který mi skutečně fyzicky přišel poštou v pátek), nic vám nebrání v tom, abyste si vyrazili na výlety i do trošku vzdálenějších míst, jako třeba do muzea v San Francisku. Kupříkladu, řekněme, do Legion of Honor. Slibují tam hezkou sbírku umění, je nádherně umístěné a těch 50 mil taky není zas tak daleko, co by člověk pro kulturu neudělal. Takže jsem nasedl ráno (dobře, spíše dopoledne) do Corolly, a zvesela vyrazil. Cesta vedla z větší části po dálnici, takže uběhla celkem rychle, až na závěr v San Franciscku, kde jsem se chvilku plížil v zácpě do kopce, a pak zas z kopce, a do toho mi skákali pod kola lidi (naštěstí se jim to moc nedařilo). Takže před polednem jsem se mohl začít kochat místní sbírkou umění.

Ta tedy, pravda, sestávala výhradně z umění evropského − ono také, jaképak umění měli Američané do devatenáctého století, kterým zdejší sbírky končily (a i to dvacáté století je trochu sporné). Takže jsem se tu mezi Tintoretty, Tiziany, Rodiny a jim podobnými, jakožto pravidelný návštěvník muzeí na druhé straně té louže, co se zve Atlantický oceán, mohl cítit jako doma. Na závěr mě potěšilo, když jsem se dostal do místnosti věnované kompletně mým oblíbeným francouzským impresionistům. Popravdě řečeno, být tato galerie třeba ve Vídni, nebo řekněme v Paříži, asi by moc velké pozdvižení nevzbudila. Ale tady člověk nemůže být přehnaně náročný, přecei jenom je s podivem, že sem ty obrazy vůbec z té dálky někdo dopravil.

Moc lidí se dnes nekoupalo

A na druhou stranu, ani ve Vídni, ani v Paříži nemůžete vylézt z muzea a ocitnout se na břehu té větši velké louže, známé jako Tichý oceán. Taková procházka podél pobřeží je něco, čemu jsem nemohl odolat, zejména s přihlédnutím k nádhernému počasí, které panovalo venku. Takže jsem procházkovým krokem vyrazil směrem ke známému mostu Golden Gate. Slunce za zády a modrá obloha slibovaly nádherné výhledy i fotky, a ani nevím jak, ale brzy jsem se ocitl dole u vody na jedné z místních pláží. Kupodivu se zde v únoru nikdo nekoupal, voda nebyla zrovna ukázkově teplá a pofukoval docela studený vítr. Ale aspoň pozdravit se s oceánem jsem musel, přece jen je to už nějaký ten pátek, kdy jsem si naposled sáhl na vody Pacifiku.

„Co čumíš? Tady bydlím já s Betty. Tam za mnou? To je nějakej most. Nevím k čemu, když mám křídla."

Procházka mě dále zavedla na nějaké útesy, k (pravděpodobně) bývalým dělostřeleckým věžím, které asi kdysi chránily záliv, a netrvalo dlouho, měl jsem cestu i výhledy na most Golden Gate téměř jenom pro sebe. Aspoň do té doby, než jsem se docoural až k vlastnímu mostu a k parkovištím před ním − tady pěší (a nejen pěší) provoz prudce zhoustl. Ale když už jsem tu byl, a slunce ještě úplně nezapadalo, zapojil jsem se do davu a za chvíli jsem se ocitl na chodníku vedoucím po východní straně mostuGolden Gate . Takže po umění starých malířských mistrů a po umění přírody jsem měl během jednoho dne příležitost obdivovat zblízka i umění éry industriální. Tlustá lana, na nichž je most zavěšen, obrovské ocelové stožáry, ale také proudy aut a cyklistů, nákladní lodě proplouvající pod mostem a jednou dokonce vrtulník rovněž pod mostem prolétající. Dost možná to bylo poprvé, kdy jsem měl možnost dívat se na vrtulník shora. Také jsem narazil na několik nouzových telefonů, které sloužily nejenom jako nouzové telefony, ale zároveň nabízely i radu v krizové situaci. Tady myslí úplně na vše. Když se člověk rozhodne skočit z mostu, může si předtím ještě s někým pokecat. Třeba mu tam i poradí, že to není tak dobrý nápad, protože ten pád lidé údajně většinou přežijí. Ti žraloci už pak ne.

Nicméně jsem usoudil, že radu v krizi nepotřebuji, a skákat z mostu dvě stě metrů do vody se mi taky moc nechtělo. Zato mi přišlo jako zajímavé přejít po mostě na druhou stranu zálivu a zpět. Což jsem nakonec také realizoval. Akorát, k mému překvapení, když jsem se vracel, začaly se už výrazně prodlužovat stíny. Až později jsem zjistil, že jenom hlavní část mostu má délku dva kilometry, takže tahle neplánovaná odbočka moji procházku poněkud prodloužila. Ke zpáteční cestě jsem tedy raději použil poněkud kratší cesty, která se vyhýbala pláži i útesům, zato mi umožnila dorazit k autu ještě před úplným setměním.

Upadla vám přítelkyně přes zábradlí? Řešíte životní krizi? Stačí zavolat − jsme tu pro vás.

A tak se Žižkovák během jednoho dne kochal uměním, panoramaty jak z pohádky, industriální architekturou a ještě navíc přešel záliv tam a zpět. Co si člověk může přát víc? No snad jenom, abych trochu parodoval klasiky: když to srovnám s výletem na Kokořín, tam byly stánky s občerstvením… Co je tady? Most. Voda. Čmáranice na plátně. Stánek s občerstvením jsem zahlídl všeho všudy jeden, na jižní straně Golden Gate, ale zjevně v lednu tohoto roku zkrachoval. A otevřít si pivo na pláži je tu protizákonné. Na této části infrastruktury by měli Amíci ještě trochu zapracovat.

Nic to ale nemůže změnit na tom, že se Žižkovákovi povedl nádherný, lehce improvizovaný výlet, při kterém nafotil pár hezkých fotek. Většinu z nich, včetně dalších komentářů, můžete vidět v galerii. A taky dnes vznikla nová fotka v záhlaví blogu − a kdo to na začátku uhodl, může si připsat bod a přihlásit se mi při příští návštěvě v Čechách, abych mu osobně pogratuloval…

No comments yet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *