Jak dělal Žižkovák podruhé řidičák

Mít auto je jedna věc,  ale aby ho člověk mohl řídit, tak potřebuje ještě taky řidičák. Tedy, já už jeden mám, ale tady mi to nikdo tak úplně nevěří. Je to kartička vydaná v České Republice a není na ní ani slovo anglicky. Kdykoliv jsem jí někomu ukazoval, koukali na to dost nevěřícně, zjevně si nebyli jistí, jestli náhodou nejde o permanentku do sauny. S mezinárodním řidičákem jsem se před odjezdem ani nezatěžoval, protože ten Kalifornie pro jistotu neuznává vůbec. Krátkodobě se s tou českou kartičkou přežít dá, dlouhodobě je to poněkud nepraktické a představa, že mě někdy zastaví policajt a já mu ji budu muset ukazovat, mě straší ve snech.

Navíc, jako držitel H-1B víza bych si stejně pravděpodobně musel místní řidičák zařídit. Když říkám pravděpodobně, myslím tím, že ani místní úřady v tom nemají úplně jasno. Povinně ho musí mít každý rezident, ale jestli já jsem já rezident, to nikdo neví. Z daňového hlediska samozřejmě jsem (přece se stát nenechá připravit o daně, že?).  Ale jinak do fronty pro rezidenty na letišti nemůžu.

Tak jako tak, mít americký řidičák má i další výhody – mimo jiné je to primární doklad totožnosti. A doklad totožnosti tu chtějí vidět poměrně často – když chce člověk nakupovat alkohol, vlízt do hospody, a tak vůbec. Jistě, mám nádherný český pas s datem narození, ale místním gorilám občas působí nemalé problémy (už to datum narození je divný, začíná jednadvacítkou, a kdo to kdy viděl, aby rok měl dvacet jedna měsíců, že?). A ceny pojištění na auto, bez amerického řidičáku, jsou taky docela astronomické.

Takže z dlouhodobého hlediska se stalo pořízení řidičáku úkolem číslo dvě hned po pořízení auta. Na něm jsem začal pracovat vzápětí po získání svého Social security number. A co že tedy člověk potřebuje k pořízení amerického řidičáku?

1. Musíte jít na DMV (Department of Motor Vehicles),  o kterém jsem už psal při převodu auta. Tam si vyplníte formulář DL 44 a zaplatíte 31 dolarů.
2. Pak vám tam udělají snímek, vezmou vám otisk prstů a zkontrolují si, že vůbec něco vidíte (maj tam takový ty tabule s malejma písmenkama, stejně jako u doktora).
3. Pak přijde na řadu písemný test.
4. A nakonec následuje praktická zkouška.

Písemný test není příliš složitý, je to 36 otázek a, b, c, a musíte jich mít správně aspoň 31. Znalosti z Evropy vám tady ale moc nepomůžou, protože musíte vědět věci jako:

• kolik se jezdí na nechráněném železničním přejezdu, kde není vidět trať aspoň 400 stop daleko (15 mil),
• jak rychle můžete jet u značené školy, když jsou venku děti (25 mil),
• kdy můžete, nebo spíš musíte, jet v pruhu vyhrazeném pro cyklisty (maximálně 200 stop před odbočením vpravo),
• jak musíte mít natočená přední kola při parkování v kopci (tak aby se auto zarazilo o chodník, když tam je, tak aby sjelo mimo silnici, když tam chodník není). Za tohle se v San Francisku opravdu pokutuje. Asi se jim už párkrát stalo, že auto, co mu selhaly brzdy, si jenom tak, bez řidiče, jelo na vyhlídkovou jízdu zakončenou v zálivu,
• co je to Basic speed law (pravidlo, podle kterého můžete dostat pokutu za jízdu rychlostí 45 mil za hodinu v zóně, kde platí normálně 55 v případě, že podmínky, například náledí, neumožňovaly jet tak rychle),
• jak je to s odbočováním doprava na červenou (to se tady může, ale musíte před tím kompletně zastavit a zkontrolovat si, že nic nejede),
• nebo taky třeba, že jak je to s používáním střelných zbraní ke střelbě na dopravní značky (nesmí se to, koho by to napadlo).

Naštěstí DMV vydává krásnou brožurku, kde se tyhle věci dočtete. Bohužel ji nemají v češtině, ale zato je bez problémů v ruštině. Já jsem si jí přečetl tak desetkrát a musím říct, že času stráveného tím nelituji, protože je napsaná vcelku hezky a jsou v ní i praktické, univerzálně platné věci. Celkově se v ní klade hodně důraz nejen na ježdění podle předpisů, ale hlavně na co nejbezpečnější, defenzivní řízení.

Písemný test jsem tedy absolvoval před nějakými dvěma týdny (s jednou chybou, sic!). Po absolvování dostanou místní teenageři tzv. Driver’s permit, který jim umožňuje řídit, ale pouze v doprovodu starší osoby s řidičákem. Já ho taky dostal, ale byl mi tak trochu na nic (navíc se pak ukázalo, že to byla úřední chyba, měl jsem dostat dočasnej řidičák). Zbývající úskalí na cestě k získání kalifornského řidičáku, totiž praktickou jízdu, jsem se rozhodl zdolat v pátek. V porovnání s řidičákem v Čechách má praktická jízda určité svoje zvláštnosti. Například na ní přijedete vlastním autem (děti teda v doprovodu rodičů), a i když vás vyhodí, vlastním autem zase odjedete. Podmínkou je, aby to auto splňovalo aspoň zásadní bezpečnostní předpisy. Musíte mít okýnko u řidiče, které se dá otevřít. Musíte mít dveře pro pasažéra, které se dají otevřít a nevypadávají (asi aby zkoušející nemusel nastupovat přes vás a nevypadl z auta během jízdy). Musíte mít přední sklo s dobrým výhledem. Musí vám fungovat všechna světla. A test začíná tím, že ukážete, že víte, co jsou základní ovládací prvky na vozidle. A jak se ukazuje odbočování a brzdění levou rukou, údajně kdyby kvůli slunci nebyly vidět světla auta. V životě jsem neviděl někoho to tu používat, ale v požadavcích to je. Jinak má jízda vlastním autem velkou výhodu v tom, že jezdíte v něčem, co dobře znáte. Já si myslím, že těch 500 mil (800km), které jsem už stačil najezdit na svojí Corolle, mi hodně pomohlo.

Na druhou stranu, co mi – co se nálady v den zkoušky týče − moc nepomohlo, bylo to, že jsem patnáct minut jezdil okolo DMV v San Jose a hledal místo k zaparkování. Parkoviště mají sice velké, ale zájemců o řidičák a registraci asi ještě víc. Naštěstí si z mého pozdního příchodu (na praktickou jízdu se totiž musí přesně objednávat) nikdo moc nedělal, spíš se trochu divili, že jsem přijel sám (než pochopili, že ta kartička, kterou mám, je asi fakt řidičák a že dost možná ještě nepropadl). Dostal jsem se ale na úplný konec fronty aut a na zkoušku jsem si docela dlouho počkal. Štěstí pro mě bylo, že jedna zkoušející chvíli přede mnou nějakou holku vyhodila po pár minutách a hned se vrhla na mě.

Praktický test, tak jako všechno v Americe, je v rámci férovosti hodně formalizován. Musíte projet aspoň 8 křižovatek, musíte několikrát odbočit doleva i doprava, musíte během testu couvat apod. O to se stará zkoušející, který vám s dostatečným předstihem říká, kdy a kam máte zahnout. Vy se musíte starat hlavně o to, abyste jezdili dobře a bezpečně. Během testu můžete udělat maximálně 15 drobnějších chyb (jako třeba pozdní zablikání, zastavení moc blízko nebo daleko od bílé čáry u semaforu), a zároveň nesmíte udělat ani jednu chybu kritickou (narazit do nějakého předmětu či chodníku, změnit pruh bez toho, aniž byste  si zkontrolovali, že tam něco nejede, a to i ve slepém úhlu, jet o 10 mil rychleji nebo pomaleji než je rychlostní limit a podobně).

Můj test probíhal většinu času klidně, dalo by se říci až nudně. Množství stopek (myslím značek STOP) v centru San Jose znamenalo, že jsme více stáli, než jeli, a naše jízdní rychlost se  nad hranicí 20 mil za hodinu dostala opravdu velmi výjimečně. Zkoušející si v mezičase posílala SMSky a občas mi řekla, kam mám zahnout. Ke konci jízdy jsem ale získal takové sebevědomí, že jsem se dopustil kritické chyby. Přehlídl jsem druhý odbočovací pruh doleva (který byl zároveň i pruhem doprava a byl dost obskurně značený), a vesele jsem se začal řadit do prostředního pruhu za křižovatkou, až mě zkoušející, do té doby více mlčící než mluvící musela napomenout. Takže jsem byl docela překvapen, když mi na konci předala papír s výsledky s tím, že si mám dojít do budovy pro řidičák, a vzápětí se někam vypařila (asi si šla dát panáka). Papír mluvil pouze o dvou drobných chybách, viz níže.

A tak se stalo, že Žižkovák dostal kalifornskej řidičák. Teda − zatím ještě nedostal, ale měl by mu do pár týdnů přijít poštou. Nebyla to sice úplně ukázková podívaná, ale ukázalo se, že pravidla se asi dají přihnout všude. Anebo, že by zkoušející měla strach, aby se mnou nemusela jet znovu?