Skip to content

Velký bazén

Leden 31, 2012

Ne, zklamu vás, nebudu tu dneska psát o koupání. Ale o turistice v jednom známém kalifornském parku. Auto je totiž jedna věc, ale když už ho člověk má, je potřeba ho také v praxi využít. Takže když přišel další víkend, rozhodl jsem se využít příznivého počasí a někam vyrazit. Ačkoliv, mluvit v případě Kalifornie o příznivém počasí je asi zbytečné, protože typická zimní předpověď vypadá zhruba následovně:

(Teploty jsou ve stupních Celsia, aby jim moji přátelé v Evropě rozuměli.)

Nicméně, tak jako tak, už jsem tu zažil deštivý víkend, a jelikož tenhle deštivý nebyl, nastoupil jsem do své Corolly a vyrazil do Big Basin Redwood State Park. Sám, protože nikoho dostatečně akčního se mi tady zatím najít nepodařilo.

Stromoví velikáni

Cílem bylo hlavně si odpočinout od neustálého zařizování různých administrativních nesmyslů a trochu se projet. To projetí se mi rozhodně splnilo do sytosti. Cesta do parku autem trvá asi hodinu, ale člověk velmi rychle opustí placku okolo San Jose směrem do hor, a pak už jenom točí volantem sem a zas tam, a občas se uhýbá místním, kteří zjevně mívají docela naspěch a nějaké zatáčky je nerozhodí. S trochou štěstí jsem na místo dojel s autem nepoškrábaným (tedy spíš stejně poškrábaným, jako bylo na začátku), zaplatil 10 dolarů za parkování a zaparkoval nedaleko erárního grilu na barbecue (maso jsem si bohužel nevzal, snad příště). Následně jsem naložil do batůžku prospektík k parku a GPSku se silniční mapou (neptejte se mě, k čemu je v parku silniční mapa, určitě je užitečnější než mapa České republiky) a vyrazil jsem do nitra Redwoodu.

Redwood, to jsou takové vysoké lehce červené stromy, zjevně jakýsi blízký příbuzný sekvojí. Na fotkách to moc nevyniká, v podstatě to vypadá jako náš les a v podstatě to i je náš les, jenom trošku větší. Skoro bych řekl mamutí. Občas místy ohořelý, protože tyhle stromy, podobně jako klasické sekvoje, nějaký menší požár nemůže ohrozit. Jakmile se mi povedlo najít východ z parkoviště vedoucí v přibližně správném směru, ocitl jsem se v úplně jiném světě. Nejen, že najednou zmizela všechna auta, velmi rychle zmizeli i lidé, přestože parkoviště rozhodně nezelo prázdnotou.

Nebezpečná túra

Po chvíli jsem nicméně pochopil proč. Dorazil jsem k velké výstražné ceduli, kde se psalo, že dál by měli pokračovat pouze opravdu fyzicky zdatní jedinci, protože se jedná o náročnou cestu, která může trvat i šest hodin. Jelikož jako správný Čech se něčeho hned tak nezaleknu, ceduli jsem si vyfotil, pokrčil jsem rameny a pokračoval dál v cestě.  Pak už šlo víceméně o normální túru – cesta byla pěkně značená i udržovaná, povětšinou takový úzký zásek ve svahu, teplota v lese příjemná, chvílemi i na krátký rukáv a po prvních pěti kilometrech jsem i začal potkávat nějaké turisty, kteří zjevně vyrazili na cestu s dostatečným náskokem, aby je náhodou v lese nezastihla tma.

Hlavní atrakce

Po nějakých dvou hodinách jsem dorazil k vodopádům, které byly nádherné i přes relativní nedostatek vody. Po chvilkové meditaci, a navíc vyhnán párkem Američanek s hůlkami, jsem pokračoval k dolním vodopádům. Po dvanácti kilometrech mi začala scházet hospoda, ale asi si budu muset zvyknout. Vytáhl jsem tedy aspoň sendvič, který jsem si doma připravil – už úplně „američaním“. Pro příznivce kešování pak mohu podotknout, že jsem cestou nelenil a odlovil celkem devět kešek. Ke konci už mi to přišlo skoro trapné. U většiny jsem byl první nálezce v letošním roce a u jedné dokonce druhý nálezce vůbec – asi to tu není o moc populárnější nežli hospody.

Krize nastala na osmnáctém kilometru, kdy se mi do cesty postavil jeden stromeček ležící přes cestu. Už jsem si skoro myslel, že se budu muset otočit – když vám spadne na cestu dub, tak ho většinou nějak přelezete. Ale taková menší sekvoje… To chce lezecké náčiní. Nakonec jsem se s mírnými odřeninami protáhl škvírou pod ní, ale bylo to o fous… Asi past na tlusté Američany.

K autu jsem dorazil za šera, po nějakých 20 km. Zde je celá trasa výletu – až přijedete do Kalifornie, určitě se vám hodí. Cesta zpět autem se odehrávala už za tmy, a zatáčky se z tohoto důvodu staly ještě zábavnějšími. Možná se zkouškami na řidičák ještě chvíli počkám. Společnost amerických motoristů mi také nechyběla – v této zemi může být člověk sám v lese, ale rozhodně ne na silnici. Alespoň jsem tak v praxi otestoval svých 130 koní, a hlavně brzdy. Jelikož přežily (brzdy i já), asi ta Corolla nebyla tak špatný kup. Po návratu domů došlo i na ono chybějící pivo, a první návštěvu blízké přírody jsem si mohl v seznamu úkolů úspěšně odškrtnout. Jelikož se osvědčila, příští víkend asi vyrazím na nějaký větší kopec. Je potřeba využít zimy – v létě bude zbytečně teplo, a navíc třeba v Big Basinu se prý občas potulují chřestýši…

No comments yet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *