Žižkovák u Zálivu

To je v podstatě strašně jednoduchý. Máte kamaráda, co pracuje v New Yorku a uvíznete tam, protože zrovna někde vybouchne sopka s nevyslovitelným jménem a přestanou lítat letadla. No a, protože už vám dochází turistické atrakce, tak si řeknete, co takhle si dojít na pohovor. V průvodcích to sice zpravidla nedoporučují, ale to je možná i výhoda, aspoň se tam nemusí stát fronta. Tak si tam dojdete a oni Vás vezmou. Akorát nikoliv do New Yorku, ale do centrály v San Jose, tedy v Bay Area. Tak jim poděkujete a jdete zas pro změnu třeba do muzea moderního umění.

Dějství druhé. Letadla (bohužel) začnou lítat, vy se vrátíte domů a z pohovoru už zůstane jenom malá položka v albu zážitků, někde mezi návštěvou letadlové lodi a Central Parkem. Jenže po pár měsících si na vás Amíci vzpomenou a ptají se, jestli byste nechtěli do Kalifornie nastoupit. A vy jim vysvětlujete, že jste městský člověk a že do Kalifornie se Vám úplně nechce. Jenže pak se vám to rozleží v hlavě, jejich naléhání podlehnete a slíbíte jim, že teda přijedete, no a pak už zbejvá jenom dořešit pár technických detailů.

Hlavně:

• sehnat pracovní vízum. K tomu potřebujete petici I-129, kterou za vás naštěstí vyplní právník firmy (na což potřebuje potvrzení G-28) a potvrzení o schválení na formuláři I-797B (samo schválení trvá pár měsíců). Pak si můžete podat žádost o vízum DS-160, kde Američany mimo jiné ujistíte, že nejste závislý na drogách, neperete špinavé peníze, neplánujete v USA provozovat špionáž, ani tam neplánujete teroristickou činnost. Pak vízum dostanete (s platností vždycky od října) a legální formality máte z krku,
• vyřešit co s movitými i nemovitými statky na území Žižkova, které se náhle stanou poněkud nedosažitelné,
• snažit se vyřešit si všechny potřebné úkony s českými úřady, protože na Živnostenský úřad v Lipanské se z Kalifornie dochází dost špatně,
• přežít ten rok, co tak tenhle proces trvá, kdy de facto nejste ani v Čechách (protože všichni vědí, že odjíždíte a nechtějí se s váma moc zaplíst), ani v Americe (tam to vypadá jinak). V tomto směru dost pomáhá poměrně značný počet různých občerstvovacích podniků na Žižkově a v jeho nejbližším okolí,
• domluvit si aspoň základní dočasná opatření jako vyzvednutí na letišti, nějakou střechu nad hlavou na pár dnů aj. s Kalifornií,
• uspořádat rozlučkovou party pro těch pár (desítek) kamarádů, co vám zbydou, a při tom nezemřít,
• vyházet bez milosti všechny věci, které nejsou úplně nezbytné pro přežití z kufru/ů. To se občas týká i darů od kamarádů, které jsou nepraktické už svojí podstatou a jejich křehkost a váha je předurčuje k smutnému osudu…

No a pak přijde to nejhorší, a to je vlastní loučení se s kamarádama, které možná pár  měsíců, možná rok, a možná taky nikdy neuvidíte. Jako obvykle tady platí, že člověk si opravdu uvědomí, co má, až když to ztrácí. Takže těch pár posledních dnů ve výsostném Žižkovském království je to nejhorší (protože víte, že to je fakt konec jedné epochy), a nejlepší zároveň (protože to prožíváte strašně intenzivně, čas se magicky zpomalí a vy si aspoň jednou užíváte přítomnost, protože víte, že je to poslední šance a už to není to všední, co to normálně bejvá, není tam ta síť typu, když to neudělám dneska, udělám to pozejtří, protože to pozejtří už nebude).

No ale, pobrečíte si (že chlapy nepláčou je blbina), několikrát to skoro zrušíte, ale protože i kamarádi vám to přejí, tak nakonec ty zavazadla zabalíte, v rámci tréninku se ještě půjčeným autem dovezete na letiště, tam zaplatíte 1.700 Kč za druhé zavazadlo (ale já ten batoh prostě musel mít!), zamáčknete další slzu při loučení s rodiči, a pak najednou sedíte v Airbusu 346-400 a pozorujete, jak úplněk pod vámi pomalu ozařuje zamrzlý oceán a ostrovy královny Alžběty.