Skip to content

Americká tloušťka

Říjen 1, 2012

Přetrvávající dojem v české kotlině je, že Amíci jsou buď velmi hubení (to pokud sledujete moc amerických filmů), nebo velmi tlustí (to pokud při návštěvě USA máte na seznamu příliš mnoho McDonaldů). Můj první dojem z procházky po místním obchodním centru zjevně potvrzoval druhou verzi – po pravě řečeno, skladba nakupujících byla taková, že Žižkovák velmi vážně přemýšlel o tom, že si sbalí kufry, nasedne na první letadlo a poletí zas rychle zpátky. Později usoudil, že skladba tohoto nahodilého vzorku byla dosti ovlivněna denní hodinou (první návštěvy obchoďáku se odehrávaly během dne, kdy tam, zdá se, chodí sociálně slabší vrstvy) a večer se dá narazit i na poněkud evropštěji vypadající Kaliforňany. Občas.

Jelikož se ale ze Žižkováka stal dočasně taky Amík, přišel na řadu problém druhý, také vcelku očekávaný. Devět z deseti přátel ze Žižkova i odjinud Žižkovákovi předpovídalo, že se zanedlouho zařadí po bok slavných i méně slavných amerických tlouštíků a bude muset na cestu zpátky mít ne jednu, ale hned dvě sousedící letenky. A zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že budou mít pravdu.

Tedy, ne že by se Žižkovák stravoval výhradně v McDonaldu. Žižkovák za dosavadní dobu svého pobytu do této vyhlášené frančízy ani nepáchl, a když jsem s ním naposled mluvil, neměl v plánu na tom něco měnit. Totéž se sice nedá říct o Burger Kingu nebo vyhlášeném In Out Burger (s ještě vyhlášenějším „tajným“  menu), ale i tak šlo o velmi ojedinělé incidenty. Naopak, stravovací návyky Žižkováka se změnily natolik, až se za to stydí. Místo svíčkové se šesti si k obědu dává podezřele vypadající věci jako vietnamskou polévku Pho, sashimi, nebo, jaká to hrůza, brokolici s veganským hovězím – a kdo přijde na to, co je veganské hovězí a jak se dělá veganský cheescake, dostane bonusový bod.  (Ovšem kdo Žižkovákovi dodá svíčkovou se šesti, dostane jich 100.)

Ale americké porce jsou americké porce, a to platí i v těchto podnicích (ano, existují i tlustí vegani). A tak Žižkovák hledal sportovní vyžití. Spiningové lekce se mu najít nepodařilo. Kolo si pořád nekoupil, páč neví, kdy by na něm jezdil. A ten jeden výlet týdně to úplně nevytrhne. Jinými slovy, nedostatek sportovního vyžití začal vypadat přesně tak, jak všichni zlí jazykové tvrdili. Žižkovák přemýšlel o nových džínech. S širším pasem.

Naštěstí ale má kamarády. A když jedna jeho kámoška prohlásila, že by „chtěla bych začít chodit na lezení na stěnu“, s radostí se přidal, aby vzápětí zjistil, že pokud někdy lézt uměl, už to dávno zapomněl. Ale lezení párkrát týdně mělo za následek minimálně zastavení se zvětšujícího objemu Žižkovákova. Zbytek byla otázka motivace: „Chtěla bych zhubnout, takže se potřebuju s někým vsadit, že shodím pět liber,“ prohlásila po čase stejná kámoška. „To já taky, a o co? „O 200 dolarů.“ „Ok, souhlas.“

Pak si teprve Žižkovák uvědomil, co vlastně slíbil, ale – sázka je sázka. A tak došlo na nesmysly jako počítání kalorii, zrušení večeří, běhání na pásu, a dokonce 30 dnů úplně bez alkoholu, což po pravdě řečeno už prý opakovat nechce. To by se ani nemohl honosit označením Žižkovák…

Momentálně ve třetí iteraci této sázky je nyní Žižkovák asi o 15 liber lehčí než v červnu, což znamená lehčí, než kdy byl v Čechách v posledních 20 letech, a zvesela prohlašuje, že je akorát důležité najít tu správnou motivaci, a pak může i Amík vypadat přijatelně. Což ovšem, jak měl přiležitost analyzovat minulý týden na posledním českém setkání, nic nemění na tom, že Češi, a zejména Češky, se pořád tak nějak dají rozeznat v průměrné americké hospodě i docela na dálku. Kromě toho z vizuálního hlediska taková procházka po centru Prahy nabízí neskonale větší vyžití než procházka po centru San Jose. A tak se Žižkovák už těší do Prahy…

Sršeň

Březen 31, 2012

Jsou věci, které v české kotlině pravdu nepotkáte, kdežto v Americe se povalují tři na každém rohu. V tomto případě mám na mysli… letadlové lodě. I kdyby si náhodu Česká republika nějakou pořídila do sbírky, musela by asi poněkud rozšířit koryto Labe a Vltavy, aby ji mohla někam dotáhnout a zaparkovat. Před časem jsem se byl podívat na jedné letadlové lodi v New Yorku a byl to takový nezvyklý zážitek, že mi to nedalo, a když jsem zjistil, že jedna kotví také u Oaklandu, naproti San Francisku, zašel jsem se podívat i na ní. A dobře jsem udělal, protože zatímco ta newyorská je vyleštěnější, čistší a populárnější, na téhle zase provází hodně bývalých vojáků, kteří na ní sloužili a vyprávějí zajímavé historky. A navíc je relativně opuštěná, takže není těžké se v podpalubí na dlouhé minuty ztratit a nepotkat ani živáčka. Člověk se ovšem nesmí bát, prý na ní straší…

Loď se jmenuje USS Hornet (česky Sršeň) a kromě toho, že se proslavila zejména v závěru druhé světové války, má ještě jedno unikátní prvenství. Byla to právě ona, kdo 24. července roku 1969 vyzvedl z vln Pacifiku modul Apolla 11. Na palubě lodi na astronauty čekal prezident Nixon a… mobilní karanténní stanice. Takže si uvařte čaj, pohodlně se usaďte a na chvíli se přeneste se mnou o několik desetiletí zpátky. Zde je poněkud větší komentovaná galerie, kterou jsem během pěti hodin strávených na lodi nafotil.

If you’re going to San Francisco

Březen 17, 2012

Představte si to – Američani umějí i hromadnou dopravu! Dá jim to sice docela zabrat, ale když člověk zrovna jede tím správným směrem, dá se v zásadě i používat. O minulém víkendu se Žižkovák vypravil konečně do centra San Franciska a rozhodl se otestovat, jak se žije poblíž zálivu bez auta. Tedy aspoň od okamžiku, kdy dojel autem na vlakové nádraží v San Jose, což mu trvalo jenom nějakou čtvrt hodinu. Tam auto odložil za 4 dolary na parkoviště, za dalších 17 dolarů si koupil zpáteční lístek, a sebe pak naložil do horního patra docela luxusního vláčku. Říká se mu CalTrain a v podstatě jezdí jenom ze San Jose do San Franciska. Vevnitř vypadá jako podobně náš City Elephant. Akorát ho tahá dieselová lokomotiva – ale nebojte se, elektrifikace je v příštích tak patnácti letech určitě v plánu, Američani jsou docela pokrokoví.

Santa Clara, Mountain View, Palo Alto, Redwood City, San Mateo… San Francisco. Půl druhé hodiny trvající cesta vláčkem uběhla celkem rychle, a pak se Žižkovák ocitl na Čtvrté ulici. Což není přímo v centru San Francisca, ale poblíž. A navíc v oblasti, kterou za svých předchozích návštěv tomto městě ještě vůbec neprozkoumal. Tož se, pln objevitelského elánu, pustil do toho. Cíl první: dojít na Powell Station na Market Street, což je jedna z hlavních tepen. S hodobožovou mapkou, kterou dostal před odjezdem od kamarádů, celkem snadný úkol. Cestou se prošel kolem muzea moderního umění, jehož návštěvu se ale rozhodl odložit na později. Na dobu, až ho zas popadne jeho intelektuální období, aby se, rozjímaje na skulpturami vzhledu značně amorfního a ryze abstraktního a zdmi pocákanými náhodnými výrony barev, mohl pak nad stránkami svého blogu chlubiti, že viděl díla současných generací, tedy ani jím (to ale netřeba zdůrazňovat) nepochopená, avšak dozajista v daleké budoucnosti náležitě doceněná. O, pardon, nechal jsem se unést.

Naproti muzeu potom Žižkovák zapadl do maličké zahrady Yerba Buena, která mu doslova vyrazila dech. Směle se může srovnávat se zahradami pařížskými – rafinovaně tekoucí voda, vodopád, za který se dá schovat (to člověk určitě docení především v parných dnech), výhledy na okolní mrakodrapy a průhled na sousední kostel, a to všechno do sebe krásně zapadalo. I tu čajovnu nahoře asi časem Žižkovák navštíví, byť cena čaje se zde rovná docela slušnému obědu.

Co do denních plánů naopak moc nezapadalo, byla fronta na jízdenky na Cable Car na stanici Powell. A na jednodenní jízdenky vůbec. V tomto směru mají Kaliforňané ještě trochu rezervy. Jízdenky na jednotlivé jízdy se dají koupit celkem snadno v desítkách automatů ve stanicích, stejně jako měsíční předplatné, ale jednodenní jízdenku prodávají jenom speciální stánky. Anebo – supermarkety. Což naštěstí Žižkovák věděl dopředu, takže si došel do pár minut vzdáleného Wallgreens, u místního stolku s parfémy (asi parfémy málo vynášejí) si koupil jízdenku a mohl nastoupit… Na trolejbus. Pěkný, historický, po kolejích jezdící a hlavně hordami turistů dosud neobjevený. Pravda, Cable Car to není, ale zase si tam člověk může v klidu sednout a kochat se za okny ubíhajícím městem.

To byl tedy cíl druhý. Třetím cílem byla Chinatown. Žižkovák nemůže být v San Francisku a nenavštívit tento skvost, speciálně v čase oběda. Nicméně nebylo kam spěchat, cestou se Žižkovák svezl jednou ze tří linek Cable Caru (California Line, o které se říká, že je nejméně scénická, zato je ovšem také nejméně turistická), prošel se po finančním distriktu, dostal několik letáčků o Falung Kungu, viděl, jak se Číňané baví v místním parčíku, a nakonec zapadl do vietnamské restaurace na oblíbenou polívku Pho.

Cíl čtvrtý: Coit Tower. San Francisco je město mnoha kopců, ale jeden z nejvyšších se navíc pyšní pěknou vyhlídkovou věží, kterou Žižkovák nemohl ponechat bez povšimnutí. Takže se vydrápal na svůj asi patnáctý kopec tohoto dne, poté ještě na vrchol věže, a pak se chvíli kochal výhledem. Bylo sice zrovna trošku pod mrakem a výška nebyla úplně srovnatelná s Empire State Building, ale i tak stál výhled za to. Po sestupu dolů Žižkovák zatoužil po kávě. Jako na zavolanou se ocitl v Malé Itálii, tedy v poměrně velké italské čtvrti, kde se to kavárničkami jen hemžilo. A když pak zatoužil po ještě větším klidu a pohodlnějším křesílku, do cesty se mu postavilo proslavené knihkupectví City Lights, spojené se jmény jako Lawrence Ferlinghetti či Allen Ginsberg. Dobrá, přehlédneme na chvíli marxisticko-leninské vitrínky v suterénu a pokladního, co by se dobře vyjímal na jakémkoliv komunistickém plakátu, a soustředíme se spíše na koutek poezie v patře prvním s pohodlnými, útulně rozvrzanými křesílky a zasněnými intelektuálkami.

Ale zpět ven, opět do ruchu velkoměsta. Zbývá nám návštěva Lombard Street (údajně nejkřivější ulice na světě, která je z nějakých důvodů především atrakcí motoristů, k nesmírné radosti „místních“), projížďka nejlepší linkou Cable Car (po pouhém třičtvrtěhodinovém stání ve frontě!), cesta metrem na nádraží a odjezd expresním vlakem zpět do San Jose. Cesta tímto spojem trvá pouhou hodinu. Na parkovišti pak vyzvednout japonské vozítko (se zapomenutou GPS na přístrojové desce, která naštěstí nikoho nenalákala k rozbití okna), a zpět poslední čtvrthodina jízdy do místa pobytu.

A tak až večer nastal okamžik klidu, kdy si Žižkovák s překvapením uvědomil, že se zamiloval. A opět… do města. San Francisco sice nenabízí tolik atrakcí jako Paříž, není tak staré jako Praha, ani tak exotické jako Istanbul, ale má něco… jak to definovat… Inu, má své specifické kouzlo. Teď už jenom vymyslet, jak se přestěhovat blíž. I když spojení CalTrainem není špatné, a člověk si tím ušetří starosti s hledáním parkování ve městě a hlavně řízení – jak praví místní průvodce z edice NFT (Not for Tourists): „Některé křižovatky jsou natolik šílené, že se vznesete do vzduchu dříve, než do nich uvidíte.“ Ale projet si Lombard Street je asi povinnost. Tak zas příště, San Francisko. A se slovy populární písničky v titulku: „Pokud se chystáte do San Franciska, mějte se na pozoru. Abyste se ještě chtěli vrátit…“

 

Umění, příroda, industriál

Únor 20, 2012

Jsem zvědav, kdo uhodne, co se tu změnilo? Můžete si připsat jeden bod za správnou odpověď.

Impresionistický koutek

Když už tedy máte i auto i řidičák (který mi skutečně fyzicky přišel poštou v pátek), nic vám nebrání v tom, abyste si vyrazili na výlety i do trošku vzdálenějších míst, jako třeba do muzea v San Francisku. Kupříkladu, řekněme, do Legion of Honor. Slibují tam hezkou sbírku umění, je nádherně umístěné a těch 50 mil taky není zas tak daleko, co by člověk pro kulturu neudělal. Takže jsem nasedl ráno (dobře, spíše dopoledne) do Corolly, a zvesela vyrazil. Cesta vedla z větší části po dálnici, takže uběhla celkem rychle, až na závěr v San Franciscku, kde jsem se chvilku plížil v zácpě do kopce, a pak zas z kopce, a do toho mi skákali pod kola lidi (naštěstí se jim to moc nedařilo). Takže před polednem jsem se mohl začít kochat místní sbírkou umění.

Ta tedy, pravda, sestávala výhradně z umění evropského − ono také, jaképak umění měli Američané do devatenáctého století, kterým zdejší sbírky končily (a i to dvacáté století je trochu sporné). Takže jsem se tu mezi Tintoretty, Tiziany, Rodiny a jim podobnými, jakožto pravidelný návštěvník muzeí na druhé straně té louže, co se zve Atlantický oceán, mohl cítit jako doma. Na závěr mě potěšilo, když jsem se dostal do místnosti věnované kompletně mým oblíbeným francouzským impresionistům. Popravdě řečeno, být tato galerie třeba ve Vídni, nebo řekněme v Paříži, asi by moc velké pozdvižení nevzbudila. Ale tady člověk nemůže být přehnaně náročný, přecei jenom je s podivem, že sem ty obrazy vůbec z té dálky někdo dopravil.

Moc lidí se dnes nekoupalo

A na druhou stranu, ani ve Vídni, ani v Paříži nemůžete vylézt z muzea a ocitnout se na břehu té větši velké louže, známé jako Tichý oceán. Taková procházka podél pobřeží je něco, čemu jsem nemohl odolat, zejména s přihlédnutím k nádhernému počasí, které panovalo venku. Takže jsem procházkovým krokem vyrazil směrem ke známému mostu Golden Gate. Slunce za zády a modrá obloha slibovaly nádherné výhledy i fotky, a ani nevím jak, ale brzy jsem se ocitl dole u vody na jedné z místních pláží. Kupodivu se zde v únoru nikdo nekoupal, voda nebyla zrovna ukázkově teplá a pofukoval docela studený vítr. Ale aspoň pozdravit se s oceánem jsem musel, přece jen je to už nějaký ten pátek, kdy jsem si naposled sáhl na vody Pacifiku.

„Co čumíš? Tady bydlím já s Betty. Tam za mnou? To je nějakej most. Nevím k čemu, když mám křídla."

Procházka mě dále zavedla na nějaké útesy, k (pravděpodobně) bývalým dělostřeleckým věžím, které asi kdysi chránily záliv, a netrvalo dlouho, měl jsem cestu i výhledy na most Golden Gate téměř jenom pro sebe. Aspoň do té doby, než jsem se docoural až k vlastnímu mostu a k parkovištím před ním − tady pěší (a nejen pěší) provoz prudce zhoustl. Ale když už jsem tu byl, a slunce ještě úplně nezapadalo, zapojil jsem se do davu a za chvíli jsem se ocitl na chodníku vedoucím po východní straně mostuGolden Gate . Takže po umění starých malířských mistrů a po umění přírody jsem měl během jednoho dne příležitost obdivovat zblízka i umění éry industriální. Tlustá lana, na nichž je most zavěšen, obrovské ocelové stožáry, ale také proudy aut a cyklistů, nákladní lodě proplouvající pod mostem a jednou dokonce vrtulník rovněž pod mostem prolétající. Dost možná to bylo poprvé, kdy jsem měl možnost dívat se na vrtulník shora. Také jsem narazil na několik nouzových telefonů, které sloužily nejenom jako nouzové telefony, ale zároveň nabízely i radu v krizové situaci. Tady myslí úplně na vše. Když se člověk rozhodne skočit z mostu, může si předtím ještě s někým pokecat. Třeba mu tam i poradí, že to není tak dobrý nápad, protože ten pád lidé údajně většinou přežijí. Ti žraloci už pak ne.

Nicméně jsem usoudil, že radu v krizi nepotřebuji, a skákat z mostu dvě stě metrů do vody se mi taky moc nechtělo. Zato mi přišlo jako zajímavé přejít po mostě na druhou stranu zálivu a zpět. Což jsem nakonec také realizoval. Akorát, k mému překvapení, když jsem se vracel, začaly se už výrazně prodlužovat stíny. Až později jsem zjistil, že jenom hlavní část mostu má délku dva kilometry, takže tahle neplánovaná odbočka moji procházku poněkud prodloužila. Ke zpáteční cestě jsem tedy raději použil poněkud kratší cesty, která se vyhýbala pláži i útesům, zato mi umožnila dorazit k autu ještě před úplným setměním.

Upadla vám přítelkyně přes zábradlí? Řešíte životní krizi? Stačí zavolat − jsme tu pro vás.

A tak se Žižkovák během jednoho dne kochal uměním, panoramaty jak z pohádky, industriální architekturou a ještě navíc přešel záliv tam a zpět. Co si člověk může přát víc? No snad jenom, abych trochu parodoval klasiky: když to srovnám s výletem na Kokořín, tam byly stánky s občerstvením… Co je tady? Most. Voda. Čmáranice na plátně. Stánek s občerstvením jsem zahlídl všeho všudy jeden, na jižní straně Golden Gate, ale zjevně v lednu tohoto roku zkrachoval. A otevřít si pivo na pláži je tu protizákonné. Na této části infrastruktury by měli Amíci ještě trochu zapracovat.

Nic to ale nemůže změnit na tom, že se Žižkovákovi povedl nádherný, lehce improvizovaný výlet, při kterém nafotil pár hezkých fotek. Většinu z nich, včetně dalších komentářů, můžete vidět v galerii. A taky dnes vznikla nová fotka v záhlaví blogu − a kdo to na začátku uhodl, může si připsat bod a přihlásit se mi při příští návštěvě v Čechách, abych mu osobně pogratuloval…

Jak dělal Žižkovák podruhé řidičák

Únor 12, 2012

Mít auto je jedna věc,  ale aby ho člověk mohl řídit, tak potřebuje ještě taky řidičák. Tedy, já už jeden mám, ale tady mi to nikdo tak úplně nevěří. Je to kartička vydaná v České Republice a není na ní ani slovo anglicky. Kdykoliv jsem jí někomu ukazoval, koukali na to dost nevěřícně, zjevně si nebyli jistí, jestli náhodou nejde o permanentku do sauny. S mezinárodním řidičákem jsem se před odjezdem ani nezatěžoval, protože ten Kalifornie pro jistotu neuznává vůbec. Krátkodobě se s tou českou kartičkou přežít dá, dlouhodobě je to poněkud nepraktické a představa, že mě někdy zastaví policajt a já mu ji budu muset ukazovat, mě straší ve snech.

Navíc, jako držitel H-1B víza bych si stejně pravděpodobně musel místní řidičák zařídit. Když říkám pravděpodobně, myslím tím, že ani místní úřady v tom nemají úplně jasno. Povinně ho musí mít každý rezident, ale jestli já jsem já rezident, to nikdo neví. Z daňového hlediska samozřejmě jsem (přece se stát nenechá připravit o daně, že?).  Ale jinak do fronty pro rezidenty na letišti nemůžu.

Tak jako tak, mít americký řidičák má i další výhody – mimo jiné je to primární doklad totožnosti. A doklad totožnosti tu chtějí vidět poměrně často – když chce člověk nakupovat alkohol, vlízt do hospody, a tak vůbec. Jistě, mám nádherný český pas s datem narození, ale místním gorilám občas působí nemalé problémy (už to datum narození je divný, začíná jednadvacítkou, a kdo to kdy viděl, aby rok měl dvacet jedna měsíců, že?). A ceny pojištění na auto, bez amerického řidičáku, jsou taky docela astronomické.

Takže z dlouhodobého hlediska se stalo pořízení řidičáku úkolem číslo dvě hned po pořízení auta. Na něm jsem začal pracovat vzápětí po získání svého Social security number. A co že tedy člověk potřebuje k pořízení amerického řidičáku?

  1. Musíte jít na DMV (Department of Motor Vehicles),  o kterém jsem už psal při převodu auta. Tam si vyplníte formulář DL 44 a zaplatíte 31 dolarů.
  2. Pak vám tam udělají snímek, vezmou vám otisk prstů a zkontrolují si, že vůbec něco vidíte (maj tam takový ty tabule s malejma písmenkama, stejně jako u doktora).
  3. Pak přijde na řadu písemný test.
  4. A nakonec následuje praktická zkouška.

Písemný test není příliš složitý, je to 36 otázek a, b, c, a musíte jich mít správně aspoň 31. Znalosti z Evropy vám tady ale moc nepomůžou, protože musíte vědět věci jako:

  • kolik se jezdí na nechráněném železničním přejezdu, kde není vidět trať aspoň 400 stop daleko (15 mil),
  • jak rychle můžete jet u značené školy, když jsou venku děti (25 mil),
  • kdy můžete, nebo spíš musíte, jet v pruhu vyhrazeném pro cyklisty (maximálně 200 stop před odbočením vpravo),
  • jak musíte mít natočená přední kola při parkování v kopci (tak aby se auto zarazilo o chodník, když tam je, tak aby sjelo mimo silnici, když tam chodník není). Za tohle se v San Francisku opravdu pokutuje. Asi se jim už párkrát stalo, že auto, co mu selhaly brzdy, si jenom tak, bez řidiče, jelo na vyhlídkovou jízdu zakončenou v zálivu,
  • co je to Basic speed law (pravidlo, podle kterého můžete dostat pokutu za jízdu rychlostí 45 mil za hodinu v zóně, kde platí normálně 55 v případě, že podmínky, například náledí, neumožňovaly jet tak rychle),
  • jak je to s odbočováním doprava na červenou (to se tady může, ale musíte před tím kompletně zastavit a zkontrolovat si, že nic nejede),
  • nebo taky třeba, že jak je to s používáním střelných zbraní ke střelbě na dopravní značky (nesmí se to, koho by to napadlo).

Naštěstí DMV vydává krásnou brožurku, kde se tyhle věci dočtete. Bohužel ji nemají v češtině, ale zato je bez problémů v ruštině. Já jsem si jí přečetl tak desetkrát a musím říct, že času stráveného tím nelituji, protože je napsaná vcelku hezky a jsou v ní i praktické, univerzálně platné věci. Celkově se v ní klade hodně důraz nejen na ježdění podle předpisů, ale hlavně na co nejbezpečnější, defenzivní řízení.

Písemný test jsem tedy absolvoval před nějakými dvěma týdny (s jednou chybou, sic!). Po absolvování dostanou místní teenageři tzv. Driver’s permit, který jim umožňuje řídit, ale pouze v doprovodu starší osoby s řidičákem. Já ho taky dostal, ale byl mi tak trochu na nic (navíc se pak ukázalo, že to byla úřední chyba, měl jsem dostat dočasnej řidičák). Zbývající úskalí na cestě k získání kalifornského řidičáku, totiž praktickou jízdu, jsem se rozhodl zdolat v pátek. V porovnání s řidičákem v Čechách má praktická jízda určité svoje zvláštnosti. Například na ní přijedete vlastním autem (děti teda v doprovodu rodičů), a i když vás vyhodí, vlastním autem zase odjedete. Podmínkou je, aby to auto splňovalo aspoň zásadní bezpečnostní předpisy. Musíte mít okýnko u řidiče, které se dá otevřít. Musíte mít dveře pro pasažéra, které se dají otevřít a nevypadávají (asi aby zkoušející nemusel nastupovat přes vás a nevypadl z auta během jízdy). Musíte mít přední sklo s dobrým výhledem. Musí vám fungovat všechna světla. A test začíná tím, že ukážete, že víte, co jsou základní ovládací prvky na vozidle. A jak se ukazuje odbočování a brzdění levou rukou, údajně kdyby kvůli slunci nebyly vidět světla auta. V životě jsem neviděl někoho to tu používat, ale v požadavcích to je. Jinak má jízda vlastním autem velkou výhodu v tom, že jezdíte v něčem, co dobře znáte. Já si myslím, že těch 500 mil (800km), které jsem už stačil najezdit na svojí Corolle, mi hodně pomohlo.

Na druhou stranu, co mi – co se nálady v den zkoušky týče − moc nepomohlo, bylo to, že jsem patnáct minut jezdil okolo DMV v San Jose a hledal místo k zaparkování. Parkoviště mají sice velké, ale zájemců o řidičák a registraci asi ještě víc. Naštěstí si z mého pozdního příchodu (na praktickou jízdu se totiž musí přesně objednávat) nikdo moc nedělal, spíš se trochu divili, že jsem přijel sám (než pochopili, že ta kartička, kterou mám, je asi fakt řidičák a že dost možná ještě nepropadl). Dostal jsem se ale na úplný konec fronty aut a na zkoušku jsem si docela dlouho počkal. Štěstí pro mě bylo, že jedna zkoušející chvíli přede mnou nějakou holku vyhodila po pár minutách a hned se vrhla na mě.

Praktický test, tak jako všechno v Americe, je v rámci férovosti hodně formalizován. Musíte projet aspoň 8 křižovatek, musíte několikrát odbočit doleva i doprava, musíte během testu couvat apod. O to se stará zkoušející, který vám s dostatečným předstihem říká, kdy a kam máte zahnout. Vy se musíte starat hlavně o to, abyste jezdili dobře a bezpečně. Během testu můžete udělat maximálně 15 drobnějších chyb (jako třeba pozdní zablikání, zastavení moc blízko nebo daleko od bílé čáry u semaforu), a zároveň nesmíte udělat ani jednu chybu kritickou (narazit do nějakého předmětu či chodníku, změnit pruh bez toho, aniž byste  si zkontrolovali, že tam něco nejede, a to i ve slepém úhlu, jet o 10 mil rychleji nebo pomaleji než je rychlostní limit a podobně).

Můj test probíhal většinu času klidně, dalo by se říci až nudně. Množství stopek (myslím značek STOP) v centru San Jose znamenalo, že jsme více stáli, než jeli, a naše jízdní rychlost se  nad hranicí 20 mil za hodinu dostala opravdu velmi výjimečně. Zkoušející si v mezičase posílala SMSky a občas mi řekla, kam mám zahnout. Ke konci jízdy jsem ale získal takové sebevědomí, že jsem se dopustil kritické chyby. Přehlídl jsem druhý odbočovací pruh doleva (který byl zároveň i pruhem doprava a byl dost obskurně značený), a vesele jsem se začal řadit do prostředního pruhu za křižovatkou, až mě zkoušející, do té doby více mlčící než mluvící musela napomenout. Takže jsem byl docela překvapen, když mi na konci předala papír s výsledky s tím, že si mám dojít do budovy pro řidičák, a vzápětí se někam vypařila (asi si šla dát panáka). Papír mluvil pouze o dvou drobných chybách, viz níže.

A tak se stalo, že Žižkovák dostal kalifornskej řidičák. Teda − zatím ještě nedostal, ale měl by mu do pár týdnů přijít poštou. Nebyla to sice úplně ukázková podívaná, ale ukázalo se, že pravidla se asi dají přihnout všude. Anebo, že by zkoušející měla strach, aby se mnou nemusela jet znovu?

 

Velký bazén

Leden 31, 2012

Ne, zklamu vás, nebudu tu dneska psát o koupání. Ale o turistice v jednom známém kalifornském parku. Auto je totiž jedna věc, ale když už ho člověk má, je potřeba ho také v praxi využít. Takže když přišel další víkend, rozhodl jsem se využít příznivého počasí a někam vyrazit. Ačkoliv, mluvit v případě Kalifornie o příznivém počasí je asi zbytečné, protože typická zimní předpověď vypadá zhruba následovně:

(Teploty jsou ve stupních Celsia, aby jim moji přátelé v Evropě rozuměli.)

Nicméně, tak jako tak, už jsem tu zažil deštivý víkend, a jelikož tenhle deštivý nebyl, nastoupil jsem do své Corolly a vyrazil do Big Basin Redwood State Park. Sám, protože nikoho dostatečně akčního se mi tady zatím najít nepodařilo.

Stromoví velikáni

Cílem bylo hlavně si odpočinout od neustálého zařizování různých administrativních nesmyslů a trochu se projet. To projetí se mi rozhodně splnilo do sytosti. Cesta do parku autem trvá asi hodinu, ale člověk velmi rychle opustí placku okolo San Jose směrem do hor, a pak už jenom točí volantem sem a zas tam, a občas se uhýbá místním, kteří zjevně mívají docela naspěch a nějaké zatáčky je nerozhodí. S trochou štěstí jsem na místo dojel s autem nepoškrábaným (tedy spíš stejně poškrábaným, jako bylo na začátku), zaplatil 10 dolarů za parkování a zaparkoval nedaleko erárního grilu na barbecue (maso jsem si bohužel nevzal, snad příště). Následně jsem naložil do batůžku prospektík k parku a GPSku se silniční mapou (neptejte se mě, k čemu je v parku silniční mapa, určitě je užitečnější než mapa České republiky) a vyrazil jsem do nitra Redwoodu.

Redwood, to jsou takové vysoké lehce červené stromy, zjevně jakýsi blízký příbuzný sekvojí. Na fotkách to moc nevyniká, v podstatě to vypadá jako náš les a v podstatě to i je náš les, jenom trošku větší. Skoro bych řekl mamutí. Občas místy ohořelý, protože tyhle stromy, podobně jako klasické sekvoje, nějaký menší požár nemůže ohrozit. Jakmile se mi povedlo najít východ z parkoviště vedoucí v přibližně správném směru, ocitl jsem se v úplně jiném světě. Nejen, že najednou zmizela všechna auta, velmi rychle zmizeli i lidé, přestože parkoviště rozhodně nezelo prázdnotou.

Nebezpečná túra

Po chvíli jsem nicméně pochopil proč. Dorazil jsem k velké výstražné ceduli, kde se psalo, že dál by měli pokračovat pouze opravdu fyzicky zdatní jedinci, protože se jedná o náročnou cestu, která může trvat i šest hodin. Jelikož jako správný Čech se něčeho hned tak nezaleknu, ceduli jsem si vyfotil, pokrčil jsem rameny a pokračoval dál v cestě.  Pak už šlo víceméně o normální túru – cesta byla pěkně značená i udržovaná, povětšinou takový úzký zásek ve svahu, teplota v lese příjemná, chvílemi i na krátký rukáv a po prvních pěti kilometrech jsem i začal potkávat nějaké turisty, kteří zjevně vyrazili na cestu s dostatečným náskokem, aby je náhodou v lese nezastihla tma.

Hlavní atrakce

Po nějakých dvou hodinách jsem dorazil k vodopádům, které byly nádherné i přes relativní nedostatek vody. Po chvilkové meditaci, a navíc vyhnán párkem Američanek s hůlkami, jsem pokračoval k dolním vodopádům. Po dvanácti kilometrech mi začala scházet hospoda, ale asi si budu muset zvyknout. Vytáhl jsem tedy aspoň sendvič, který jsem si doma připravil – už úplně „američaním“. Pro příznivce kešování pak mohu podotknout, že jsem cestou nelenil a odlovil celkem devět kešek. Ke konci už mi to přišlo skoro trapné. U většiny jsem byl první nálezce v letošním roce a u jedné dokonce druhý nálezce vůbec – asi to tu není o moc populárnější nežli hospody.

Krize nastala na osmnáctém kilometru, kdy se mi do cesty postavil jeden stromeček ležící přes cestu. Už jsem si skoro myslel, že se budu muset otočit – když vám spadne na cestu dub, tak ho většinou nějak přelezete. Ale taková menší sekvoje… To chce lezecké náčiní. Nakonec jsem se s mírnými odřeninami protáhl škvírou pod ní, ale bylo to o fous… Asi past na tlusté Američany.

K autu jsem dorazil za šera, po nějakých 20 km. Zde je celá trasa výletu – až přijedete do Kalifornie, určitě se vám hodí. Cesta zpět autem se odehrávala už za tmy, a zatáčky se z tohoto důvodu staly ještě zábavnějšími. Možná se zkouškami na řidičák ještě chvíli počkám. Společnost amerických motoristů mi také nechyběla – v této zemi může být člověk sám v lese, ale rozhodně ne na silnici. Alespoň jsem tak v praxi otestoval svých 130 koní, a hlavně brzdy. Jelikož přežily (brzdy i já), asi ta Corolla nebyla tak špatný kup. Po návratu domů došlo i na ono chybějící pivo, a první návštěvu blízké přírody jsem si mohl v seznamu úkolů úspěšně odškrtnout. Jelikož se osvědčila, příští víkend asi vyrazím na nějaký větší kopec. Je potřeba využít zimy – v létě bude zbytečně teplo, a navíc třeba v Big Basinu se prý občas potulují chřestýši…

Jak Žižkovák k autu přišel

Leden 24, 2012

Jako člověk narozený ve znamení Vah mám docela problémy s rozhodováním. Ale naštěstí jsou určité věci, které mi pomohou je překonat. Třeba časová tíseň. Konkrétně třeba, když mi skončí firmou zaplacený pronájem auta. Což shodou okolností nastalo 23. ledna. Takže jsem jednal a v souladu s tím, co bylo řečeno v minulém příspěvku, si koupil auto.

Nebylo to tedy úplně snadné. Neboť, jak už jsem také zmínil, auta od dealerů mi přišla drahá a auta od soukromníků obnáší nepochybně určitá rizika. Nicméně tu existují prostředky, které přeci jen člověku takový nákup poněkud usnadní. Za posledních několik let technika nákupů poněkud pokročila, takže už není třeba studovat inzertní stránky novin, stačí zabrousit na Craiglist a chvíli studovat automobilové inzeráty. A dokonce ani není třeba tápat úplně v temnotách, jestli je cena auta odpovídající. To zase stačí zabrousit na Kelley Blue Book, zadat si typ vašeho vytouženého vozítka, rok výroby, najetou vzdálenost a vybavení, a dozvíte se přibližně, jaká je odpovídající cena v závislosti na stavu. Což je pořád kamenem úrazu. Jak poznáte ten stav, když o automobilech víte asi tolik jako o teorii hydroponického pěstování rýže.

Štěstím v neštěstí může být, že na rozdíl od hydroponického pěstování rýže se mezi výběrovým vzorkem třiceti ajťáků zpravidla najde někdo, kdo autům aspoň zdánlivě rozumí. Lokalizoval jsem tedy úspěšně takovou oběť ve svém novém pracovním kolektivu a najal si ho nejen jako konzultanta, ale i jako terénního pracovníka. Začátek byl velice opatrný a rozpačitý, protože jsem postupně zjišťoval, že:

  • na některé inzeráty ani není třeba volat, protože inzerenti vám pořád říkají „zavolejte později“ či „já se ozvu“
  • na některé inzeráty odpověď nikdy nedostanete,
  • na některé je pozdě už v době, kdy jsou publikované.

Tedy po takovém opatrném začátku se mi dostalo kladné odpovědi od jistého Shufanga. Po počátečním váhání a matení typu „někdo si to auto přijde prohlídnout před vámi“ se mi nakonec podařilo dohodnou schůzku „nedaleko“ od práce, totiž ve východním San Jose. Pan Shufang byl zjevně tak netrpělivý na prodej svého vozítka, že poté, co jsem mu sdělil, že mám účet u banky Wells Fargo (má ve znaku krásný dostavník), hbitě navrhl schůzku před nejbližší pobočkou této banky, abych si potenciálně mohl na místě vybrat peníze a auto mu zaplatit.

V den D došlo ještě k finální domluvě po telefonu, při které jsem zjistil překvapivou skutečnost, že pan Shufang je ve skutečnosti paní. Na místě, v doprovodu svého terénního pracovníka, jsem pak zjistil pár dalších skutečností, například, že:

  • ženské v Americe, ať už jsou to třeba i Asiatky, mají pravděpodobně občas také problém se s autem někam vejít, tudíž nabízené vozítko bylo z různých stran lehce pomačkané,
  • lidé prodávající auto často nemají ani šajn o tom, jak se otvírá kapota motoru,
  • po přečtení odpovídajících stránek jsem byl já tím jediným na místě, kdo věděl, jak takový prodej auta funguje a co je k tomu všechno potřeba,
  • bych asi měl ještě drobet zapracovat na svých vyjednávacích schopnostech.

I tak se mi povedlo sjednat slevu 400 $, což není tak málo, ale ani tak moc, vzhledem k ceně auta (zájemce o cenu auta odkazuji na KBB, model Toyota Corrola S, ročník 2005, najeto 84.600 mil). Pak se ovšem jednání zaseklo na tom, že prodávající Shufang (mimochodem zaměstnankyně firmy Oracle) neměla Smog Check, tedy jakousi kontrolu emisí, která je při převodu povinná. Tož jsme finální potřesení rukou odložili na druhý den.

Do druhého dne si Shufang obstarala kontrolu emisí (což jí přišlo na padesát dolarů), manžela (na kterého bylo auto psané) a Certifiace of Title, tedy jakýsi papír, dosvědčující komu auto patří, a zároveň již v sobě obsahující převodní formulář (jak mazané). Já si mezitím obstaral Cashier’s Check (certifikované šeky kryté bankou) na příslušnou částku a mohla nastat obchodní transakce převod auta v plné své parádě. Já dostal Certificate of Title s přislušně vyplněnými kolonkami, potvrzení o kontrole emisí, tři klíčky a dvě dálková ovládání. Zatímco Shufangové dostali šek a vyrazili domů, já vyjel ke svému nově nabitému kočáru. Ten jsem pak značně roztřesenou rukou převezl osm mil domů, protože stav jeho pojištění a registrace byly přinejmenším pochybné.

Žižkovákův nový kočár

Tuto situaci jsem napravil vzápětí po dojezdu do bytu. Pojištění na auto se ve Státech dá naštěstí sjednat online. Naneštěstí k tomu potřebujete buď Social Security Number (které zatím nemám), anebo americký řidičák (který vám nedají bez Social Security Number). Tedy s výjimkou pojišťovny Progressive, která se spokojí s cizím řidičákem, ale taky se k vám pak staví jako k někomu, kdo právě dostal řidičák, a napaří vám patřičné sazby pojištění. Nicméně spousta pojišťoven mi byla ochotná aspoň udělat odhad ceny pojištění (quote) a myslím, že už asi do smrti mi od nich bude chodit spam typu „Proč jste se u nás nepojistil“ (protože to neumíte, no).

Zbývalo poslední, tedy oficiálně auto na sebe zaregistrovat. Trochu mě zamrazilo při pohledu na již zmíněný Certificate of Title, kde byla kolonka na číslo kalifornského řidičáku nového majitele. Ale návštěva na místním DMV (Department of Motor Vehicles) nakonec proběhla naprosto hladce a trvala asi pět minut. Paní si vzala certifikát, naklepala ho do počítače, se zájmem se na mě podívala s otázkou „Vy nemáte řidičák?“, já vykoktal, že mám českej, ona na to, „To je jedno,“ a auto už bylo moje. Tedy po zaplacení daní, které činí 8,25 % ceny auta, tedy docela slušnou částku. Kupodivu po mě nikdo nechtěl ani doklad totožnosti, takže v zásadě jediné, co o mě, potažmo o autě, na místním DMV vědí, je to, že patří někomu s mým jménem, kdo bydlí na adrese kolegy z práce.

A tak jsem nabyl auta v Kalifornii. Budu teď pevně doufat, že nějakou chvíli vydrží. Je pravda, že motor vydává trochu pískavé zvuky, je po stranách pomačkané, tlumiče taky nejsou nejnovější a stěrače… No v dešti se v tom zatím jezdit bojím, ale nové stěrače moc nestojí. Ale jinak jezdí výborně, skoro bych řekl daleko lépe než zánovní Chevrolet z půjčovny. Takže si na něj budu chvíli zvykat, a pak si s ním dojedu znovu na DMV a udělám si řidičák. Teď už mi v tom nic nebrání, protože po návratu s nově registrovaným autem domů jsem ve schránce našel svoje zbrusu nové Social Security Number…

Doprava u Zálivu

Leden 19, 2012

Už jsem to zmiňoval hned po příjezdu. Na místních dálnicích byl docela slušný provoz i v jedenáct v noci. Aspoň jsem si to tehdy myslel. To jsem ovšem netušil, jaké zácpy jsou tu přes den. Spousta čtyřproudých dálnic, tříproudé nájezdy regulované semafory, kde si člověk vždycky připadá jak ve Formuli (čekám na čáře, než skočí zelená, pak sešlápnu plyn až k podlaze, abych se co nejvíc přiblížil rychlosti dopravy a nacpal se do nějaké mezírky), a za chvíli, když vznikne nějakej problém, pro změnu přijde třeba půlhodinové sezení v autě. Prostě každý se tu dopravuje do práce a zpátky vlastním autem. A povětšinou sám. V rámci podpory sdílení aut už byly v Kalifornii dávno zavedeny tzv. carpool pruhy, pro vozidla se dvěma, případně více pasažéry, ale zdá se, že ani to nějak zázračně nepomáhá.

A jak jsem tu už také psal, firma pro mě zařídila auto hned po příletu. Ale, pouze dočasně. A nezdá se, že by mi ho chtěli sponzorovat třeba na několik měsíců. A jelikož od pondělí už budu bez sponzorovaného auta, teď jsem ve fázi, kdy se musím poprat s jedním docela zásadním problémem: co udělat pak, v okamžiku, kdy mi pronájem skončí. Variant je v zásadě více:

  1. Mohu nocovat v kanceláři. Ano, to obnáší určité nevýhody, kupříkladu budu mít pracovní dobu 144 hodin za týden. Ale zase, jídlo a pití tam je a magicky se objevuje stále nové a nové. Teplo tam je taky. Dokonce je tam i internet. No, co tam tedy není, je sprcha, ale s tím by se museli vyrovnat hlavně moji spolupracovníci. Nicméně, celkově by to asi nebyl ten nejideálnější způsob objevování americké kultury.
  2. Budu bydlet v docházkové vzdálenosti od kanceláře. Tohle by možná šlo v Praze, ale v Kalifornii je to trochu problém. Je pravda, že na stejné ulici o pár bloků dál je Hilton hotel, ale ten by asi lehce přesahoval moje finanční možnosti. Kromě toho se kancelář nachází v komerčním distriktu, takže bych si moc nepomohl.
  3. Po Santa Claře a San Jose nicméně jezdí i tramvaj (fakt, tramvaj, i když jí říkají light rail vehicle). Teď už se dostáváme k reálnějším variantám, jelikož vskutku je možné sehnat si bydlení v blízkosti tramvaje a je možné i tou tramvají jezdit do práce a to tak, že by to časově vyšlo podobně jako v Praze. Ovšem, na druhou stranu, jezdit na výlety po okolí tramvají by bylo dost problematické, jelikož do Yosemitů, pokud vím, ještě koleje nedostavěli. Což je ten menší problém, ale když budu chtít navštívit třeba Toastmasters pár mil daleko, nebo nějakou jinou atrakci během týdne, s tramvají jsem trochu nahranej.
  4. Dopravním prostředkem by se ale taky mohlo stát kolo. Cyklisty tu mají rádi, mají tu pro ně speciální pruhy, i v brožurkách autoškoly je cyklistům věnována speciální kapitola, kde se píše, že cyklistům je třeba se vyhýbat, ne jezdit přes ně. Navíc cyklistika je zdravá, v Kalifornii se dá jezdit prakticky celoročně a v případě rozumně umístěného bytu se dá do práce dojet vcelku rychle. Opět je tu drobný problém s chybějící sprchou, takže minimálně cestou tam bych to nesměl s rychlostí přehánět. A pak tu teda v zimě, prý, občas docela prší. Ale to by se dalo vyřešit rozumnou kombinací s variantou 3 pro případ nepřízně počasí. Opět by byl ale můj rozsah možných výletů značně omezený.
  5. A pak tu tedy zbývá ta poslední varianta – obstarat si vlastní auto. A stát se tak už skoro nefalšovaným Američanem, který ráno nasedne do svého bouráku (vzhledem k mému omezenému rozpočtu asi opravu spíše „bouráku“), dojede si do práce, pak se sveze na oběd, pak do fitness centra…

No a když se na ten seznam podívám, asi mi nezbyde, než se přiklonit k variantě 5. Je totiž zcela zjevné, že bez auta by tu ze mě byl docela psanec a pořád bych měl jeden zásadní problém, a to jak jezdit na výlety, když by mě zrovna nikdo nechtěl svézt. Celkově, jak už asi vyplynulo z předchozího, člověk tu sice možná může bez auta přežívat, ale ne žít plnohodnotným životem. A já sem přeci jen nepřišel jenom za prací, ale i si trochu užít americké kultury a přírody. V tomto případě je asi vlastní auto po pravě řečeno nutností.

Což mě ale přivádí k problému číslo dva. Jak si obstarat auto? Jednak jsem to nikdy nedělal, jednak v Americe nemůžete prostě přijít do obchodu a říct „Chtěl bych jedno auto“. To musíte za dealerem, kteří prodávají auta jak nová, tak ojetá, usmlouvat s ním nějakou cenu a doufat, že vás moc nenapálí. Anebo si můžete koupit auto ojeté od nějakého nešťastného vlastníka, který se ho snaží prodat, ať už z jakéhokoliv důvodu. A doufat, že vás moc nenapálí. Tady je to riziko ovšem ještě o něco větší, ale cena bývá podstatně lákavější. A to ještě nemluvím o problému slepice/vejce. Je těžké shánět auto, když člověk žádné nemá, protože jak se na to auto pojedete podívat?

No takže teď jsem ve fázi, kdy se snažím najít auto, které se mi nerozpadne pod zadkem dříve než za rok. Nevíte někdo o nějakém, ideálně v Kalifornii?

Kam ten spěch?

Leden 16, 2012

Když přijedete do Ameriky pracovně, zamíříte k nejbližší pamětihodnosti, nebo na úřad? Já myslel, že je lepší, dle doporučení zaměstnavatele, zvolit druhou variantu. Ukázalo se ovšem, že jsem se mýlil. Poučení číslo jedna – po příletu do Ameriky není moc kam spěchat. Vyrazil jsem zařizovat důležité věci, především potřebuji Social Security Number (SSN), což je taková místní obdoba rodného čísla. Bez SSN totiž nejste nic. Nemůžete si:

  • zařídit řidičák, který byste měli mít do deseti dnů po příjezdu,
  • pracovat – což vlastně můžete, akorát vám nemůže nikdo posílat výplatu, tedy je to lehce nepraktické,
  • zařídit kreditku, účet v některých bankách, bydlení…
  • mít zdravotní pojištění,
  • a spoustu dalších věcí, které jsem zapomněl.

Takže jsem dorazil, v doprovodu kámoše, na odbor, kde tahle čísla přidělují. Tam jsem si vystál frontu mezi lidma, co chodili žádat o různé příspěvky na invalidního pradědečka nebo snad i plyšáka (vážně, viděl jsem tam jednu holku strkat plyšáka do okýnka!). No, je to v podstatě naše sociální správa, tak co člověk může čekat. Když jsem se dostal na řadu já, předložil jsem všechny potřebné dokumenty, načež mi bylo sděleno, že jsem přišel moc brzo! Údajně trvá deset dnů, než se data o mém příletu zaevidují v té správné databázi. A do té doby pro mě sociální odbor nehne ani prstem, protože nevědí, jestli jsem tady legálně (razítko v pasu jim asi nestačí) a v podstatě ani nevědí, jestli tady vůbec jsem a jestli jsem to já. Hlavně to prosím neříkejte případným teroristům… Na argument, že to číslo potřebuju třeba na řidičák, se mi dostalo lakonické odpovědi: „Budete to muset nějak přežít.“ Číslo vám nedáme, protože jste tady moc brzo, a řidičák vám nedáme, protože ještě nemáte číslo, ale až ho budete mít, bude už zas pozdě. Doufám, že mě tu mezitím nezastřelí. Nakonec jsem si vyžebral alespoň papír, na kterém jsem měl černé na bílém, že jsem v procesu, a že klidně můžu i začít pracovat. Pak už k okýnku nastoupila další maminka s pěti dětmi…

Tak jsem si šel radši obstarat místní telefonní číslo, což by mělo být snadnější. A asi by i bylo, kdybych byl ochoten AT&T podepsat smlouvu na dva roky. Překvapivě se mi ale do toho den po příletu příliš nechtělo. Zato se mi chtělo mít nejen telefonního, ale i datového tarifu. Když má člověk chytrý telefon a je v neznámém prostředí, nechce si z něj přeci dobrovolně udělat telefon hloupý. Když se vám pak třeba rozpadne na dálnici auto, tak si dokážete v telefonu najit nejbližší servis – popřípadě, v závislosti na závažnosti, nejbližší hospodu.

Můj požadavek na předplacený datový tarif překvapivě způsobil v domečku, v němž sídlí pobočka AT&T, docela značné pozdvižení. Zřízenec si vzal můj androidí telefon, odnesl ho někam dozadu, a pak ho vrátil s hláškou, že „na tom mi data nepůjdou“. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že „na tom data vždycky šly“, ale trval jsem na svém. Tož, že mi zavolá manažera. Po asi 15 minutách se vrátil bez manažera, ale s tím, že mi ten datovej tarif aktivuje, já si ho zaplatím, a když to nebude chodit, je to můj problém. Nevida žádné jiné alternativy, kývnul jsem na to. Zřízenec tedy vzal můj telefon, vyndal českou SIMku, zandal tam jejich, a pak na telefon nevěřícně koukal. Pětkrát ho restartoval, otočil tam a zpátky, a nakonec s tím skoro začal mlátit o pokladnu, než se mi podařilo si vyžádat telefon zpátky a podívat se, co vidí. Viděl, že nevidí nic, tedy hlavně žádný signál. Pak tedy odkráčel dozadu, já mezitím telefon otevřel, otočil jsem tu SIMku, kterou tam bůhví proč dal opačně (on je tam sice symbol, ale ne každej ho pochopí, že), a už to jelo. Akorát bez dat. Pak se vrátil zřízenec s novou SIMkou a divil se, že to začalo zázračně fungovat. Následovala další zábavná vložka, kdy se snažil zprovoznit data, aby mi pak telefon opět vrátil, a já si je mohl rozchodit sám. Což se mi taky povedlo (i když akorát v pomalém EDGE, ale i to je použitelné). Celá záležitost získání telefonu tedy stála dvě hodiny času, asi 60 dolarů, a pravděpodobně duševní zdraví jednoho zaměstnance AT&T. Zlatá sociální správa.

Do pobočky banky jsem se tedy připlížil už značně opatrně v obavách, co se bude dít tam. Ale založení účtu v bance kupodivu šlo docela rychle a snadno. Ani jim nevadilo, že nemám SSN, což by měli vyžadovat. Tady aspoň chápou základní princip, totiž, že když jim chci dát peníze, neměli by mi dělat moc velké problémy. A dostal jsem spoustu materiálů ke čtení, pro jistotu převážně španělsky. Asi nenašli nic bližšího češtině.

A tak mi ještě večer zbyl čas na krátkou návštěvu mého nového pracovního místa. Lokaci má hezkou, výhled z okna taky a v 18 stupních, co byly venku, jsem si připadal spíš, jako když jdu na pláž. Což je taky moje doporučení, kdyby se někdo chystal do Ameriky pracovně. Zajeďte si první den na pláž, zrekreujte se, a vůbec si užívejte pohody, protože než místní byrokracie pochopí, že tu jste a umožní vám pracovat, máte spoustu času.

Přílet

Leden 13, 2012

Hned zpočátku jsem nezvládl vystupování. Byl jsem vzadu, u okýnka, měl jsem pár tašek z duty free obchodů (alkohol, pochopitelně), a tak jsem do fronty na imigraci dorazil skoro poslední. Což vedlo ke skoro dvouhodinovému zdržení. Zavazadla na mě už dávno čekala, kupodivu nepoškozená, akorát pak nějaká zřízenkyně, původně asi uklizečka, píchala do mého celofánem obaleného batohu v obavě, že tam asi vezu ovoce, což je hrdelní zločin. Trochu jsem doufal, že mě donutí to rozbalit a budu jí moci prezentovat svoje smradlavé Hanwagy (boty na hory), ale nakonec k tomu nedošlo. Asi mi to přečetla na tváři.

Tak jsem někde popadl vozík a jal se sledovat šipky Rental cars a Air-train. Air-train je takový hezký jednokolejný automatizovaný vláček, který spojuje různé části letiště. Nakonec jsem do něj s vozíkem i nastoupil. Po pravdě řečeno nevím, jestli se do něj má nastupovat s vozíkem, byl jsem tam určitě s ním jediný, ale měl jsem toho hodně a žádné zábrany tam nebyly. Co ale vím, je to, že se chvíli po odjezdu z druhé stanice vlak se zaškubáním prudce zastavil, až lidi skoro padali, což asi podle plánu úplně nebylo. Ale cestující zůstali úplně v klidu a čekali, až to někdo opraví. Tohle je zjevně země, kde všechno funguje, takže takovýhle skutečnosti, jako že ten vlak by tam mohl třeba hodinu jen tak stát, jsou tak mimo reality všech lidí kolem, že je vůbec neberou v úvahu. Tak jsem tam taky stál, se svým vozíkem, a čekal. Už se domestikuju. Po chvíli jsem se šel podívat na jednu stranu z okna – byl tam hezký výhled na křižovatku asi 20 metrů pod námi, ale jinak nic. Tož jsem si mentálně poznamenal, že dveřmi na této straně nouzově unikat nebudu. Po 15 minutách už to někomu přišlo divný a z nouzového telefonu zavolal o pomoc. Přišla lakonická odpověď (z reproduktorů na celý vlak): „Technik už je na cestě.“ Tak jsme zas čekali dál. Klid trochu narušilo až to, když zezadu přijížděl druhý vlak. Už jsem začal přemejšlet, jaká to bude ironie, přeletět 9.500 km letadlem, a pak spadnout 20 m v nabouraném air-trainu, ale druhý vláček nakonec zastavil. A nejen to, vylezl z něj technik, obešel náš vlak po chodníčku na straně, kde nebyla ta křižovatka, něco udělal a náš vlak se zase rozjel. „Funguje!“ chtělo se vykřiknout filozofovi ve mně.

Pak jsem svůj vozík slavnostně dotlačil před zřízence společnosti Dollar (ten název zřejmě znamená: chceme vaše dolary, jak vyplyne vzápětí), u které jsem měl zarezervované auto. Tady si dovolím malou odbočku. Firma, co mě tu zaměstnává, nakonec usoudila, že než mi posílat někoho naproti (nemohl by pracovat, bylo teprv devět večer), je lepší rovnou mi zarezervovat auto na letišti, poslat adresu cíle a věřit, že to nějak dopadne. Dopadlo to tak, že zřízenec společnosti Dollar mi půl hodiny vysvětloval, jaký všechny pojištění a služby potřebuju kromě auta. Obchodník ve mně už dávno spal, takže to bylo na řidiči, který moc smlouvat neumí, a taky už se mu dost klížily oči. Takže jsem se vyhnul asi jenom dvěma položkám a upgrade na vyšší třídu auta, a cena auta na dva týdny se tak dostala na krásných 950 dolarů. Včetně GPSky, která sama dělala kolem 200, tedy víc než auto. Pokud jde o auto, šlo o relativně nový Chevrolet Aveo, třída Economy, ale v Evropě by to asi byl rodinný model. Nastavil jsem tedy cíl do GPSky a slavně vyrazil do kalifornské noci.

Po asi 200 m jsem sjel z cesty poprvé – a GPSka se nestačila divit. Já pak taky ne, hlavně provozu o půl jedenácté a tomu, jak se na 4proudé dálnici nedokážu dostávat včas do pruhů, do kterých potřebuju. Sváteční řidič, neznámé auto, tma jak v pytli, nezvyklé značky a zmatená GPSka… Škoda, že ten chlapík nenabízel pojištění na blbost, to bych si koupil určitě.

Ale nakonec po necelé hodině jsem do cíle dojel, bez odření auta či sebe. A tak ten dlouhý den, který začal v osm v Praze (spíš dřív, protože jsem moc nespal), skončil večerkou po osmé u známého a kolegy z firmy…